THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jen málo německých deathových kapel prorazilo hranice vlastní země. Mezi těch pár, které občas zavítají i k nám, patří Profanity. Jejich dřívější tvorba byla jaksi melancholická. Pak se skoro rozpadli, ale dali se dokupy a všem vypálili rybník svou novou fošnou. Slaugtering Thoughts je kus fenomenálně zahraného, technického, ale dokonale brutálního deathmetalu s valivým zvukem a zabíjejícím tahem na bránu. Klasické intro, rozjiždějící se tahavý riff (který vás zaskočí svou primitivitou) a pak už vás Profanity nenechají vydechnout. Navíc má CD skvělý zvuk ze studia Brickhouse. Sledovat všechny kudrlinky basy (Martl je šílenec!), kytary a bicích... oni jsou to šílenci všichni tři (!!!), to se prostě nedá! A přitom je tvorba Profanity až odporně chytlavá a má „varlata jak slon“!!! Rychlost, za kterou by se místy nemuseli stydět ani Krisiun, ale přitom obrovské množství technických kliček a vychytávek. Není možné, aby tohle deathmetalistu neoslovilo! Navíc se Profanity vyhýbají textovým gore, satanic a jiným deathovým klišé. A přesto je lyrika Profanity čistě deathmetalová, např. song Strangulated With Thoughts: „captured in flesh, strangulated with thoughts...“, to není gore, to je životní postoj. Profanity mají texty i výborně napsané, se smyslem pro rým, vezměte si třeba úvod The Springs Within: „getting up, growing higher, she has only one desire“... Nebo slovní hříčka v názvu songu When Colour Becomes Pallor. Prostě Profanity jsou podle mne špička, a to nejen německé scény, ale v celém slova smyslu. Osm songů, které vás ujistí, že Profanity natřou (skoro) všem...
10 / 10
Vydáno: 2000
Vydavatel: Cudgel Agency
Slušné je to, ale viac originality by určite nezaškodilo.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.